informace:
Taxonom: (Cambridge)
Rok: 1897
Velikost: 80mm
Vlhkost: 70-80%
Teplota: 27°C
Prostředí: pozemní
Rozšíření: Mexiko
Klidný, neagresivní druh, bránící se především vykopáváním abdominálních chloupků. Samice mívá v kokonu běžně 200-600 vajíček, v některých extrémech tento počet může překročit i tisícovku. Při dostatečném krmení jedinci rychle rostou a za rok jsou pohlavně dospělí.
Z dějin vývoje
První sklípkajni žili v karbonu, tedy před 250-300miliony lety. Fosilní nálezy z této doby dokazují, že mnoho zástupců Chelicerata (klepítkatci) bylo velmi podobných dnešním druhům. V karbonu již existoval řád Xiphosura dosahující až 60cm.
Dnes jsou tito velmi zajímaví zástupci omezeni jen na několik druhů žijících na pobřeží Severní Ameriky a jižní Asie.
Fosilní nálezy škorpionů a dalších pavoukům podobných živočichů, kteří žili před 350miliony lety, zůstávají, i když velmi mezerovitě, na vývojovém stupni dnešní Cheliceratofauny.
V terciéru, tedy před asi 30miliony lety, patřili sklípkani k fauně Evropy. Dnes žije v Evropě jen několik pravých sklípkanů z podčeledi Ischnocolinae, z toho tři druhy v jižním Španělsku.
Původ jména a zmatky okolo něj
Český název sklípkan vznikl asi díky tomu, že pozorovatele zaujaly někdy důmyslné a často velmi dobře provedené podzemní chodby, které si zemní druhy často budují. Iluzi "sklípku" dokresluje přítomnost "dveří", které jsou, díky pružnému připevnění změtí pavoučího vlákna a zeminy, na jednom místě lehce ovladatelné. Málokdo ví, že někteří sklípkani mají kromě vstupních dveří ve svém "sklípku" ještě další dveře. Ty jim umožňují, pokud se do jejich obydlí dostane úhlavní nepřítel - vosa hrabalka, schovat se do boční komůrky a zavřít za sebou dveře. Poté, co vosa proběhne, je znovu otevřou a nepozorovaně utečou se svého zemního obydlí jediným vstupním otvorem, zatímco zmatená vosa hledá svou kořist na druhém konci hlavní podzemní chodby.
Název sklípkani není všeobecně výstižný, neboť se v čeledi Theraphosidae vyskytuje celá řada rodů sklípkanů, které si žádné podzemní úkryty nebudují, naopak se zemi vyhýbají a žijí ve stromovém, či keřovém vegetačním pásu.
První sklípkan dostal od otce systematiky Carla Linného (1707-1788) jméno Aranea avicularia (dnes Avicularia avicularia), přičemž druhový název avicularia byl odvozen od latinského "avis" (pták). Linného k tomu přiměla rytina z roku 1705, zachycující ohromného pavouka na mrtvém ptáku. Autorem této rytiny byla Sybille Merian, která od roku 1699 cestovala po Surinamu a zde také našla inspiraci.
